Architektura má bolet

S každou další rigidní normou nebo nesmyslným limitem mizí z návrhů obytných prostor opravdový život.

Od někoho, kdo vyhlašuje, že architekturu vnímá jako službu, to asi zní nepatřičně, ale opakuji: architektura má bolet. Každým rokem přibývá limitů a norem, které musí projekt splnit, aby se vůbec dal postavit. Vadí mi to a jsem přesvědčen, že to není k dobrému.
Čím dál přísněji se hlídá, kolik je kde světla, jak často se ve kterém prostoru vyměňuje vzduch, každá navržená konstrukce se přísněji a přísněji kontroluje z hlediska své trvanlivosti... a architekti diskutují o problémech tvorby ve stylových bytech s charizmatem, což obvykle jsou předělané prádelny, přístavky ve dvorním traktu - prostě prostory, které se dnes postavit nesmí.
Turisté z ciziny mezitím bloudí uličkami Českého Krumlova nebo Starého města pražského, klopýtají po chodnících, jejichž šířka ani povrch nesplňují žádnou dnes platnou normu a nadšeně fotí záběry města, které by se dnes také nesmělo postavit a přitom byty v něm patří k těm nejdražším.
Všichni jsme z dětství vybaveni sadou vzpomínek třeba na to, jak jsme se na chodbě u babičky museli při nočním návratu vyhnout konkrétnímu prknu na podlaze, které by nás vrzáním prozradilo. Každý si také určitě umí vzpomenout na specifickou modřinu, kterou uměl při neopatrném vstupu do koupelny způsobit roh skříně, která trošku přečnívala do dveří. Tyhle vzpomínky jsou jedním z toho, co nám po babičce zůstane. Dnes platné normy nedovolují, abychom takovou vzpomínku vůbec získali - nic ze svrchu uvedeného totiž podle nich nesmí nastat.

Nechci tím říct, že normy jsou zgruntu špatně. Naopak: prezentuje se skrz ně suma znalostí o tom, jak má obytný prostor fungovat z hlediska měřitelných kritérií. Ta ale nejsou jediná a tam už normy špatně jsou. Už ze své povahy: jediný předpis nemůže nikdy pokrýt nekonečno konkrétních aplikací v konkrétních kontextech míst a potřeb. Normy proto nesmí být závazné. To sice de iure nejsou, ale de facto ano. Jejich dodržování je v praxi vyžadováno všude, žádný úředník nechce nést zodpovědnost za to, že by povolil něco, co je s nimi v rozporu.
Výsledkem jsou prostory, v nichž bydlíme, pracujeme a bavíme se... a nikde na nic nenarážíme. Stavba nám všude ustupuje, ponechává normově dostatečná prostor, průchod a odstup - není s námi ve styku, je odtažitá.
Stejně, jako moderní architektura svým výrazem. Čisté a jednoduché tvary také ustupují do pozadí, nevyzývají k interakci. Pečlivě aplikované přirozené materiály ve správném kontextu se nakonec vyruší samy mezi sebou tolik, jakoby tam vůbec nebyly.
Asi jsme přežraní. Moc luxusu, moc snadnosti. Už ten samotný koncept, že si někdo najme architekta na to, aby prostor, kde bude žít nebo pracovat nějak vypadal. A platí mu za návrh, chce vidět vizualizace... a nejen to, chce od architekta poradit i v tom, jak se která činnost dělá nejlíp. Vždyť je to vykloubené: dřív někdo zdědil dům tak, jak mu ho zanechal otec, který ho vlastníma rukama postavil, a on pak dodělal poličku na místo, kam potřeboval něco odkládat, nebo dostavěl kůlnu tam, kde chyběl úložný prostor: pokaždé z toho, co bylo zrovna po ruce. Dnes místo toho architekt řeší, jestli je WC dispozičně navržené správně tak, aby sedící na míse dobře dosáhl na roli papíru.
Jsem architekt, umím to, vím, kde má být umístěna rulička ve vztahu k míse... ale to, že tuhle svou znalost musím přetavovat do návrhů domů mi radost nedělá. Mám pocit, že každým takovým vyladěným návrhem z povrchu země ubývá další kousek plochy, kde by se místo toho mohl odehrávat opravdický život.
Pak si ale řeknu, že už dnes žádný takový opravdový život není, že na rozvrzanou skříň z Narnie nebo nepohodlná schodiště bradavické školy chceme koukat jen v kině a do reálného života tajemství účelné nedokonalosti vpustit nechceme a je mi o to smutněji.
Přesto stále věřím v přínos architekta i pro toho, kdo sdílí výše uvedený názor. A věřím, že přínos se zrealizuje jen intenzivní komunikací. Komunikací, vedenou s cílem vytvořit něco, co nás překoná, nikoli s cílem uspokojovat svoje ego.