Uměl by Picasso být současný i v současnosti?

Kdyby Pablo Picasso žil v dnešní době, maloval by obrazy, točil klipy, nebo by hledal intelektuální název pro hromadu odpadků, vystavenou v galerii? Aneb dějiny umění prizmatem dostupných technologií.

Na umění většinou hledíme optikou historických souvislostí. O malířích se říká, že jejich díla byla vytvořena jako reakce na to či ono. Zajímavější mi ale přijde podívat se na dějiny umění prizmatem dostupných technologií, které měli malíři v té které době k dispozici.
Celkově jsou pro mě použité technické prostředky, a zvládnutí práce s nimi, jedním ze základních faktorů výsledného díla. Technika je totiž pro jeho výsledek naprosto určující. Když budete malovat olejem nebo kreslit inkoustem stejný obraz, tak i přes to, že budete mít stejná východiska (ideu, atmosféru), výsledné dílo bude naprosto odlišné.
      Dostupné technologie v minulosti určovaly i vlastní poslání malby. Když Goya maloval před více než dvěma sty lety španělskou královskou rodinu, tak hlavním účelem jeho díla bylo podat informaci o tom, jak král vypadá. Obraz se naložil na ověnčený povoz a vozil po vesnicích, aby si krále mohli všichni prohlédnout. Pak přišla fotografie a tuhle roli malbě sebrala – fotografování je jednodušší, rychlejší a výsledek věrnější. Malíři se začali soustředit na zachycení atmosféry, dojmu, pocitu...ale i odtamtud malbu postupně fotografie spolu s filmem vytlačily.
      Se zužováním prostoru pro roli malby začali malíři ve 20. století hledat nové cesty a přístupy, které historii umění obohatily o nové styly a techniky. Schiele, Modigliani či Bacon ještě drželi téma v symbióze s použitou technikou. Až po nich přišla vlna spekulativního hledání nových cest či prostředků za každou cenu a tzv. umění pro znalce. Umělecké směry ve své DNA postupně nahradily důraz na kvalitní řemeslné zpracování důrazem na expresi a koncept.

Dnes už mi to přijde vykloubené až do roviny „král je nahý”: vystavit třeba hromadu odpadků nebo vytvořit obraz tak, že se umělec pomatlá barvou a válí se po plátně, mi připadá jako vtip. Často špatný vtip. Z hledání hranic se stalo samoúčelné počínání, pomíjející podstatu komunikace, která byla v umění přítomna vždy. Volně ocituji Picassa z titulku: “Není zajímavé, že někdo něco hledá. Zajímavé je, když někdo něco najde”. Zatím jsem nenašel nikoho, kdo by chtěl mít hromadu odpadků doma nebo toužil mít nad postelí obraz, kde jsou v barvě zalepené kusy cizího ochlupení.
     Svému přístupu k malbě říkám App_art. Je to spojení světa moderních technologií a tradičních výtvarných technik. Kombinuje technologii tří století. Kamenotisk (litografii), offsetový tisk a digitální malbu. Na jednu stranu se pokorně vracím zpátky do doby, kde autor bral své publikum vážně, na druhou používám nejmodernější technologie. V interakci umění a technologie vidím budoucnost. Navíc mi ty současné umožňují mnohem lépe komunikovat s publikem. Čím dál mě počítač posune na cestě, kde ten poslední krok stejně vždy dělám sám, tím líp. Ochota, jak daleko jít, co obětovat a sdílet, to jsou už kvality jiné. Ale hodnoty jako řemeslná kvalita zpracování, užitkovost a originální kreativní idea, ty byly, jsou a zůstanou podle mě ve světě malby a umění všeobecně nadčasové.