Lyže jsou nejnesmyslnější sport

Lyžuju moc rád. Rychlost, náklon, ten pocit, jak to člověka z dobře zakrojeného oblouku až vystřelí.Sjezd si užívám, ale teď v Rakousku mi to, co ten sport s sebou nese, přišlo prostě moc. Když děláme tohle, tak zasloužíme trest.

Vrátil jsem se teď z výborné lyžovačky. Asi kvůli blbé předpovědi bylo na svazích málo lidí a středisko bylo taky menší, starší i trošku schmutzig.
Právě absence lidí, rozkoš z toho, že na prázdném svahu mohu beze strachu carvovat od kraje ke kraji sjezdovky, spustila tuhle úvahu. Asi není moc originální, ale opravdu mi celá věc přijde divná, fakt, že to vůbec takhle děláme, má myslím konsekvence a jsem zvědav na jiné názory.
Ale pojďme si ten sport nejdřív popsat:
Začneme na místě, naplno prožijme obří měřítko staveb: přijedete na velký parking (OK, postavit ho zas nestojí tolik), pak vlezete do velkého domu, kde jsou shopy, restaurace (OK, to se taky ještě dá, většinou není vytápěn celý), pak nastoupíte do vlaku, který Vás KILOMETRY dlouhým tunelem vyveze na kopec (to už muselo stát majlant). Tam se pak rozhodnete, kterou kabinkou nebo sedačkou pojedete. Každá, a ve větším středisku je jich víc než deset, má stovky metrů, spoustu stožárů, musí být bezpečná... (tohle bylo taky drahé). Vystoupíte a jdete na sjezdovku. Stovky metrů, kilometry dlouhý svah. Nejprve se upravil, aby tam nebyly stromy, kameny... na okraje se místy instalovala svodidla. Rozestavěly se výrobníky umělého sněhu a dotáhla se k nim elektrika (střediska se chlubí tím, kolik DESÍTEK KILOMETRŮ upravených svahů mají). Takže taky nic levného. Každý večer pak každý metr každého svahu projedou rolby, aby se povrch vyhladil na druhý den. Pokud je málo sněhu, tak celou noc jedou děla, co vyrábí umělý. Ráno pak přijdou vlekaři. U kotvy stojí celý den člověk, co Vám podává kotvu, abyste si jí zastrčili pod zadek. U sedačky zas někdo pořád hlídá, jestli někdo při vystupování neupadl. Desítky lidí, co zajišťují hladký chod. Náklady na ty lidi, elektriku, rolby, to musí stát taky nesmysl.
Na svahu si pak obujete lyže. Stojí tisíce, boty taky, buď si vše na prodloužený víkend za cca 2 půjčíte, nebo jednorázově utratíte řekněme 15 s vědomím, že vybavení pár let vydrží. K tomu ještě helma, oblečení... vynásobte počtem členů rodiny.
Pak jedete dolů. Jedna jízda je - podle délky svahu - třeba pět, deset minut. Za den se svezete (podle toho, kdy začnete, jak dlouho Vám trvá oběd a jak rychle jezdíte) třeba dvacetkrát. Čistého času, stráveného jízdou, něco přes 3 hodiny. Za prodloužený víkend třeba deset. Kolikrát se na pořádné hory dostanete? Dvakrát za zimu? I s českými horami, co jedete na den/dva šestkrát? Víc, než 40 hodin za rok většinou nenajezdíte.

Abyste se svezli pořádně, tak se to musíte naučit. Zpravidla se to předává v rámci rodiny, ale jsou kurzy, školy, dokonce trenažéry. To, že vychází i “how to” literatura ani nemusím zmiňovat. Někdo jí píše stejně, jako to někdo na svahu učí... a tráví tím čas stejně, jako konstruktéři bot a lyží. Zažil jsem ještě dobu, kdy boty na lyže byly jen trochu vyztužené pohorky a lyže kus prkna s přišroubovanými hranami po stranách a bazmekem na uchycení boty nahoře. Dnes mají lyže tělo z počítačem vymodelovaného sendviče ze dřeva, plastu a oceli, boty připomínají rytířskou zbroj, která je z plastu, uvnitř má paměťovou pěnu a dá se nastavit, jak pružné budou. Jasně, dneska se jezdí mnohem líp. To je bez diskuse, ale všimněte si, kolik času a úsilí to stojí.
Aby se mohlo jezdit, musí se tam dojet. Jestli Rakousko, tak tomu dejte 6 hodin na cestu. Pak se jezdí ještě do Itálie, Francie... to je samozřejmě dál. Čechy zas jsou o půlku blíž. Vášnivý lyžař sjezdař se tedy rozhodl, že ročně obětuje dobu, která odpovídá cca pěti pracovním dnům tomu, že bude sedět v autě, aby se pak mohl po zhruba stejnou dobu opájet rychlostí a náklony. Dobu na skládání věcí do auta a vynášení na pokoj nepočítám, čas strávený přestávkami, útratu na pumpách atd. taky ne, i úvaha o tom, jak se v horách staví penziony, budují restaurace je nad rámec tohoto textu.
Prostě jen když se na to celé dívám, tak se nemohu zbavit pocitu, že jsme vynaložili a vynakládáme obrovské úsilí a prostředky na to, aby bylo možno pár dní v roce dělat něco, co nemá žádný praktický účel. Stavíme k tomu olbřímí stavby, kterých si nejlíp užijeme, když jsme tam sami. Tím se ty stavby trochu míjí účelem. Pomník rozežranosti.
Jasně, hory jsou těžké místo na život, něco vypěstovat nebo vyrobit tam vždy bylo těžší, než jinde, a lyžování znamená pro místní obživu, program, nový smysl.
Ale tím se celá ta činnost nestává míň nesmyslnou. Jezdit rychle z kopce dolů je prostě zbytečnost.
Jako závěr se nabízí ona trapná a populistická, ale bohužel správná otázka: kolik by se za peníze, které investují ti, kdo onu kratochvíli zprostředkovávají, i ti, kdo se jí oddávají, dalo postavit nemocnic, nasytit hladových...
S takovým závěrem se ale jde smířit jen těžko. Rád bych našel něco, co nesmyslnost tohoto sportu ospravedlní. Napadá mne jen, že intenzita zážitku je něco, kvůli čemu pak každý ten, kdo se mu těch pár hodin oddával, dělá celý zbytek roku svou práci líp, vytvoří toho víc, že ten obrovský monument sjezdovek, který mění tvář krajiny, má svůj smysl někde dál, přeneseně...
Asi jako buddhisté mají jeho sochy, čím větší a zlatější. tím líp, tak i my máme takovou sochu v podobě konglomerátu sjezdovek, výtahů a souvisejících staveb, ke které se můžeme modlit ve chvíli, kdy třeba přijdeme domů a jen tak vypneme... nemohlo to přece vzniknout jen jako obrovský pomník naší rozmařilosti.